Dva bratři se po pěti letech znovu setkají. Jeden byl ve vězení. Druhý vykradl nebezpečný plot a nyní prchá s Dianou, svou malou dcerou. Všichni tři se vydali na cestu násilnou, mýtickou, divokou a divokou Andalusií. Cesta, na které se objeví staré rány minulosti a na které jsou bratři nuceni smířit se, aby si zachránili život.
Z této premise části Kike Maillo nasměrovat něco úplně jiného Eva. Jeho původní způsob výroby kina mu za odměnu dal Goyu, španělský sci -fi film. Četli dobře, španělský sci -fi film. A myslím, že je několik věcí, kterými se tento režisér vyznačuje. První by byla ta potřeba, o které se zdá, že musí dělat filmy, které v naší zemi nemají místo, do té míry, že hodně riskuji, stejně jako si myslím, že jde proti proudu. Za zmínku také stojí, že navíc chce točit filmy s osobním razítkem, pomocí této techniky odlišit fotografii a výrazné alternativní prostředí. Poslední jmenovaná by také mohla být provincií scenáristů. Pak Rafael Cobos (Minimální ostrov) jsme zvyklí tvořit alternativní reality do nichž se hodí problémy a motivace toho, co žijeme den za dnem. Může za to také skript, který mimochodem zbyl jen málo. Předpokládám, že synergie s Fernandem Navarrem byla ta, která mu dala dotek k vytvoření té divoké a násilné Andalusie. Objevili jsme další krásný příklad andaluského kina noir.
Protože historie je nám představena v Malaze, kterou řídí José Sacristan. Postava, kterou hraje, nechce nechat uniknout žáka, který byl jako syn, jeho milovaného Toro (Mario Casas). A vztah mezi těmito dvěma je v celém filmu mistrovsky interpretován. Oba herci a Luis Tosar naplňují film svou přítomností. Umělecký směr má na starosti zachycení některých andaluských symbolů, aniž by to byly stereotypy. Je to zvláštní věc, o které si myslím, že nikdy nebyla provedena. Možná Neonové maso Zachycuje to také tarantiničtějším (nyní se říká asijským) typem andaluského kina. Možná i proto role Toro vyhovuje Mario casas, kterého jsme již viděli jako protagonistu Carne de Neon. Tento film je ale avantgardnější a vytváří krajiny vynalezené v andaluské stavbě a cestovním ruchu, která působí postapokalyticky a groteskně. A je to dobře, protože se nám to neukazuje jako pamflet společenského nároku, ale jako pozadí černé historie.
Existuje jedna věc, kterou mohou ocenit pouze milovníci akčních filmů a ti z nás, kteří sledují španělskou kinematografii. A myslím si, že násilné scény by mohla nejlepší zahraniční kinematografie závidět. Možná chybělo více a myslím, že film je ztracen v emocionální zápletce kvůli nedostatku rozpočtu, doufám. Jsem si jistý, že kuchyňská scéna, hotelová scéna na konci filmu obecně, stála hodně, hodně peněz. A za to, že ani nepřijde zaplatit účty, je třeba poděkovat producentovi López Lavigne, který, jak chápu, velmi rád riskuje a riskuje s projekty tohoto kalibru. Po tom všem je to kino.
Se svými dobrými i špatnými věcmi vám Toro v hlavě udělá „něco“. Někteří z nás šli do kina s malým očekáváním a domů se vraceli velmi šťastní. V tomto ohledu reklama pravděpodobně selhala. Ve Španělsku je zapotřebí více takového kina.